Dostavba kostela San Fernando v Madridu od José I. Linazasora

Španělský architekt José I. Linazasoro vsadil knihovnu do ruiny kostela v centru Madridu

Převýšený prostor, horní světlo, přírodní materiály a velkolepý, přesto však útulný prostor ke čtení a studiu. Taková knihovna slouží studentům madridské university UNED. Nachází se v bývalém kostele z 18. století, ze kterého udělala španělská občanská válka chátrající ruinu.

Čtvrti Lavapies v centru Madridu původně dominovala budova piaristické školy s kostelem San Fernando z 18. století. Když byl během španělské občanské války vypálen, zůstala na jeho místě pouze ruina. Ta svou přítomností definovala pohyb v místě až do konce 20. století, kdy se začala postupně měnit.

„Lavapies je poslední ‚stará‘ čtvrť Madridu, kde je vše plné života, stejně jako v ulicích Neapole nebo na damašském tržišti, kde jsou ruiny starých památek využity stejně jako to zobrazovaly Piranesiho rytiny z Říma,“ popisuje tuto čtvrť španělský architekt José Ignacio Linazasoro, který v polovině 90. let významně ovlivnil její podobu. Na místě zničené piaristické školy s kostelem bylo podle jeho návrhu revitalizováno náměstí, vybudováno podzemní parkoviště, knihovna a nová univerzitní budova.

José I. Linazasoro je španělský architekt a pedagog, který se věnuje se převážně rekonstrukcím historických budov. Ve svém zaměření, kterému se věnuje i jako teoretik, je jednou z nejvýznamnějších osobností současnosti. Když popisuje svůj projekt na revitalizaci okolí kostela San Fernando, říká, že „se jedná o velmi složitý soubor, který se však vyznačuje jednotou“. Nezbývá než souhlasit, vše na sebe totiž bezprostředně navazuje a reaguje ─ měřítkem i materiálově.

Architekt původem z Baskicka vstoupil na místo po bývalé budově školy San Fernando nejdříve vybudováním podzemního parkoviště. To se nachází přímo pod náměstím, do kterého se ruina bývalého kostela obrací. Jeho plocha je dnes rozdělena na parkovou a dlážděnou část, kterou člení schodiště a rampy zpřístupňující podzemní parkoviště. Nejnápadnější je ovšem bílo-černá dlažba formující velké kosočtverce, které ubíhají směrem ke kostelu.

Foto: Plocha náměstí před kostelem je dnes rozdělena na parkovou a dlážděnou část

Realizace José I. Linazasora v madridské čtvrti Lavapies bývá oceňována za to, že dokázala významně zlepšit jak podobu místa, tak úroveň života v dané lokalitě. Náměstí s kostelem je totiž jedním z center komunitního života. Právě díky starostlivosti místních zde poničený kostel zůstal až do doby, kdy s ním José I. Linazasoro začal pracovat. Od roku 1936 totiž na místě stál jako ruina lákající místní, kteří si v ní nakonec v 70. letech zřídili komunitní zahradu.

Proces rehabilitace kostela začal roku 2001. Když se na něj dnes podíváte, stále vypadá částečně jako zřícenina, i když má novou náplň – uvnitř se nachází knihovna s čítárnou. „Architektonické řešení by se nemělo omezovat na uplatňování předem daných ‚klišé‘, ale mělo by se vyjadřovat prostřednictvím primárních, nadčasových a nezpochybnitelných hodnot, jako jsou materiál, konstrukce a světlo, a také s ohledem na brutální a impozantní charakter místa a ruiny,“ popsal svůj přístup k realizaci José I. Linazasoro. Jeho „brutální“ a nesterilní přístup je ve svém jádru až extrémně kontextuální, nezapomíná totiž na paměť místa. Možná právě proto, že se zde zdánlivě nic nezměnilo, absorbovala čtvrť novou realizaci velmi přirozeně.

Foto: Uvnitř bývalého kostela Sna Fernando se dnes nachází knihovna s čítárnou

Chybějící zastřešení jednolodního kostela s centrálním kněžištěm dnes v interiéru supluje dřevěný strop, který odkazuje k původní valené klenbě. Zároveň dovnitř přivádí rozptýlené světlo, které je vhodné pro provoz knihovny, a navíc upomíná k sakrální minulosti stavby. Vstup dovnitř je řešen jako nová hmota, která doplnila stěnu směřující do náměstí. Kostelu se přizpůsobila téměř vším, přesto zůstává zřetelně odlišitelná. Na své fasádě navíc vystavuje fragmenty, které na místě z původní stavby zůstaly.

Ze strany se k bývalému kostelu, dnes knihovně, připojuje novostavba univerzitní budovy. Je stejně jako kostel z cihel, sleduje výšku jeho lodi a doslova „zalepuje“ jizvu bloku tím, že vyplňuje celou proluku. Velmi jasná a racionalistická hmota navazuje na charakter okolních hmotnějších budov převážně ztvárněním své fasády. Tabule oken rozděluje dřevěný obklad, který zapasovává okna hluboko do stěn.

Snaha klást důraz na vnímání širšího prostoru, ne pouze jedné stavby, je pro práci José I. Linazasora typická. Nenavrhuje vizuálně silné solitéry, ale intervence vystihující svou roli i místo. Příležitost dozvědět se toho o práci španělského architekta více nabídne jeho pražská přednáška s názvem

Nebourej, transformuj

, pomocí které spolek KRUH odstartuje svůj podzimní cyklus přednášek. O rekonstrukcích bude José I. Linazasoro debatovat s architektem a bývalým děkanem Fakulty architektury ČVUT Ladislavem Lábusem.

Foto: Ze strany se k bývalému kostelu připojuje novostavba univerzitní budovy

Autoři:

José Ignacio Linazasóro

Spolupráce:

Hugo Sebastián de Erice

Země:

Španělsko

Realizace:

1999-2004

Město:

Madrid

Soutěž:

1996